Vojenští hudebníci
17. 7. 2008
V době třicetileté války se ve vojenských oddílech setkáváme s několika hudebními nástroji - s trubkami, příčnými flétnami a bubny. Vojáci, kteří je obsluhovali - bubeníci ( tamboři ), trubači, pištci - nebyli členy hudebního tělesa či vojenské hudby, jaké známe z novější doby. Byli organicky přiděleni k jednotkám, u nichž pak s pomocí svých nástrojů předávali patřičné povely. U pěchoty k těmto účelům sloužily poměrně velké bubny. Zpravidla měl každý praporec pěchoty jednoho až dva bubeníky, kteří za bitvy pochodovali vedle bitevní sestavy nebo za ní, v blízkosti nižších velících důstojníků. V bojové vřavě se někdy zapojili do boje.Za přesunu bubeníci udávali rytmus pochodu. V této době se objevili u pěchotních jednotek také pištci. Ti zase podmalovávali rytmus pochodu jednoduchou melodií. V případě schromáždění celého pluku při nějaké příležitosti, jako byl mustrunk, přísaha vojáků nebo vykonání popravy, spojovali e bubeníci od všech praporců od jednoho oddílu. U jezdectva měli podobnou úlohu trubači. Zpravidla sloužili dva ( někdy tři ) u každé kornety. Také oni se při zvláštních příležitostech slučovali z celého pluku do jednoho tělesa a společně troubili například slavnostní fanfáry. V této době byly rovněž položeny základy skutečných plukovních kapel. I zde hrály svou roli zkušenosti z tureckých válek, kde se evropští žoldnéři poprvé setkali s janičárskými kapelami. Proto se objevil u pluků ještě jeden nástroj - Schellenabum ( nebo také Schellenspiel ), odkoukaný právě od janičárů. Jednalo se asi o 160 cm dlouhou tyč, ozdobně ověšenou rolničkami a zvonečky. Rytmické potřásání touto tyčí dávalo takt ostatním hudebníkům. Úplná vojenská kapela se tak skládala z bubeníků, pištců a hráče na Schellenbaum.
Také první vojenské pochody se objevily právě během třicetileté války. Byl to například pochod některých finských pluků v armádě Gustava II. Adolfa a pochod papenheimských kyrysníků.
Rozeznávání signálů bubnu
Vojáci se učili rozeznávat „ několik různých typů bubnování“. Tyto nebyly používány coby konkrétní rozkazy, ale k posílení celkové disciplíny. Když voják například uslyšel signál „svolání“, měl se „přichystat k vyslechnutí hlášení, či se shromáždit kolem svého praporečníka“, tedy v podstatě zformovat se do zástupů a řadů. Příkladem signálu užívaného na bojišti je „ v šik“, kdy měl voják „ vytrvale a bez otálení postupovat kupředu v šiku, nezaostávat vzadu, naopak směle se tlačit vpřed na místa těch, kteří před ním padli ranění či mrtví“. Buben byl také používán k určení tempa při pochodu.
použitá literatura: Petr Klučina, Třicetiletá válka ( obraz doby 1618 - 1648 )
Keith Roberts, Angličtí mušketýři 1588 - 1688
