Když se armády třicetileté války daly do pohybu, znamenalo to vždy nebezpečí pro obyvatele vlastního a nepřátelského území. Protože tehdejším žoldnéřům bývala často výplata jejich žoldu zadržována a přísun potravin se často opozdil nebo se k vojákům nedostal vůbec, řešili to tak zvanou „svépomocí“. Což znamenalo rabováním, krádežemi a vydíráním. A místní obyvatelé bývali nakonec rádi, když průtahy armád vůbec přežili. Kamkoliv jen soldateska vstoupila, nebylo po jejím odchodu co jíst.
Podle dobových předpisů měl být v každém polním ležení jeden proviantní sklad. Měl být postaven na bezpečném místě. Chráněn jak proti nepřátelské palbě, tak i před vlastními vojáky. Pokud se vojsko zastavilo na místě jen na chvíli, byl proviant uložen na vozech a hlídán naprosto spolehlivou stráží. Podle předpisů se tato stráž před nastoupením do služby dostatečně najedla, aby mohla lépe chránit proviantní vozy před nápory hladových žoldnéřů.
Tehdejší vojenské předpisy stanovily, že velitelé pluků a jejich zástupci, kteří měli za úkol zásoby potravin pro vojsko opatřovat, museli svému mužstvu přidělovat potraviny takto: maso 16 dní v měsíci, ryby 6 dní, máslo a sýry 8 dní v měsíci. Maso, přidělované 16 dní v měsíci, mělo mít následující skladbu: 8 dní hovězí maso, 4 dny skopové maso, a ve zbývajích 4 dnech mělo být přiděleno vepřové maso a špek. Jako přílohy k masu měl být žoldnéřům přidělován hrách, fazole, jáhly, kroupy a kyselé zelí. Žoldnéři měli dále dostávat sušená jablka, švestky a hrušky. Pro udržení zdraví bylo doporučeno dávat jim česnek.
Maso mělo být žoldnéřům přiděleno v čerstvém stavu, nasolené, nebo uzené. Máslo čerstvé. Uskladněné tak, aby vydrželo delší dobu. Místo ryb mohli žoldnéři třicetileté války také dostávat klobásy k opékání nebo vestfálskou šunku.
V dobách obtížného zásobování jedli žoldnéři následující ryby: tresky, sušené platýze, uzenáče, slanečky, uzené lososy a okouny. Bylo doporučeno dávat žoldnéřům ryby ve dnech půstu.
V předpisech byly také přesně stanoveny denní dávky potravin. Jejich výše se odlišovala podle hodnosti žoldnéře. Na nejvyšší měli nárok důstojníci, nejmenší porce dostávali prostí žoldnéři. Ti z jim přidělených denních dávek museli ještě krmit houfy žen a dětí, táhnoucích se za vojskem. Prostí žoldnéři měli denně dostávat na příklad 14 liber chleba,
( česká libra - 510 g, rakouská 560 g ) 4 libry masa, 3 libry sýra, 1 libru másla, půl libry soli, 1 quart ( 1,145 l ) piva. Tyto stanovené denní dávky nebyly u všech armád a v různých dobách stejné. Podle předpisu habsburské monarchie, z roku 1607, byla denní dávka chleba pro prostého žoldnéře 3 libry chleba. Propočítáme-li, že v průměru byla jedna libra cca 540 g současné váhy, potřeboval pluk o síle cca 3000 mužů denně zhruba 1650 kg chleba.
Generál Tilly, vojevůdce armády katolické Ligy, nařídil v roce 1623 přidělovat následující denní dávky potravin: rittmeistrovi ( jezdecká hodnost podobná kapitánovi ( 8 mázů vína, ( 1 máz = 1,4 l ). 12 mázů piva, 20 liber chleba, 12 liber masa, 2 slepice, půl skopce nebo půl telete. Leutnant měl nárok dostat denně 4 mázy vína, 6 mázů piva, 10 liber chleba, 6 liber masa, 1/4 skopce či telete. Poddůstojník v hodnosti kaprála měl, podle nařízení generála Tillyho, dostávat denně 2 mázy vína, 2 mázy piva, 4 libry chleba a 3 libry masa.
Valdštejn nařídil v roce 1627, v době vyvrcholení bojů proti Dánsku, dávat denně vojsku následující dávky potravin. Prostý žoldnéř: 3 libry chleba, 2 libry masa, 3 mázy piva. Kaprál měl nárok na dvojnásobnou dávku a důstojníci, podle jejich hodnosti, na dávky vyšší.
Potraviny dodávané vojsku byly součástí poplatků - kontribucí, které muselo obyvatelstvo regionů, kterými vojsko procházelo, z donucení odvádět. Třicet let trvající válka, nesčíslné průtahy soldatesek, ať krátkodobé či dlouhotrvající polní ležení vojsk střední Evropu zcela vyčerpalo. Neustálé pohyby vojsk a bitvy ničily úrodu ještě dříve, než mohla být sklizena. Neustálými dodávkami vojsku se snížily stavy dobytka a domácí drůbeže na více než žalostnou míru. Pokud se přece jen nějaká úroda na polích zachránila, nebyly pracovní síly na její sklizení a zpracování.
Problémy spojené se zásobováním vojsk se stále více prohlubovaly. Ceny potravin se neustále zvyšovaly. Vojáci si tak mohli za svůj žold nakoupit u markytánů stále menší množství potravin. To se samozřejmě odrazilo i na zdravotním stavu žoldnéřských jednotek. Zbědovanou situaci stavu vojenských jednotek z té doby, popisuje např. i zpráva z roku 1644, o zpětném pochodu Gallasovy jízdy z Holštýnska do Čech. Jezdecké žoldnéřské útvary táhly krajinami, kde již vůbec nic k jídlu nebylo. Vojáci se proto, pokud to ještě šlo, stravovali svých koní. Stav vojáků byl tak žalostný, že houfně umírali na nemoce z hladu. Podle zápisů dobového kronikáře zhruba na padesát nemocných byl snad jen jeden zdravý.
Nebylo pak divu, že žoldnéři se museli o svou stravu postarat sami a ukradené potraviny si pak sami uvařit nebo upéct. Všichni společně ze společných zásob vařili polévky. Jednoduše všechno, co různým způsobem sehnali, dali do kotle. Obvykle velikého, měděného, umístěného nad otevřeným ohništěm. V případech, že spolu s vojskem byl houf žoldnéřských žen, vařily polévku ony. Pokud bylo k mání maso, peklo se na rožni, přikusoval se k němu chléb a pilo se víno a pivo.
Na stolech vyšších důstojníků, i když i jejich doprovod vozil s sebou kotle, se v případech, kdy to situace dovolila, objevila celá řada dnes již neznámých delikates. Při oslavách vítězství, kdy se podařilo získat velkou kořist, pořádali bohaté hostiny, končící zpravidla divokou pitkou. Byly to šťastné chvíle i pro prosté, věčně hladové žoldnéře. Mohli si na rožni opéci celého skopce, prase, nebo dokonce celého vola.
použitá literatura: Eduard Wagner, Třicetiletá válka